...skupina kamarádů, kteří jeli na Zéland kempovat, soudě podle těch spacích pytlů, které vláčeli s sebou do letadla a já jim je musela pomáhat rvát do palubní přihrádky, žena se zvracející holčičkou a zamilovaná dvojka, soudě podle té právě probíhající líbačky. Moment. Zvracející holčička?! Tak tohle není úplně standardní obrázek. Sedí dvě řady před mým sedadlem.
„Jste v pořádku?“ nakloním se trochu víc dopředu, aby mě ta paní slyšela, nicméně tak, abych nebudila zbytečný rozruch.
Podívá se na mě patnáct jiných lidí. Klasika.
„Madam, je vaše dítě v pořádku?“ zkouším to znova, tentokrát dokonce i lehce zamávám. Možná zafunguje vizuální vjem, když ten sluchový očividně nefunguje. On jakože funguje, ale na úplně jiné lidi.
Moc ráda bych se zvedla, ale už rolujeme po letové ploše, za chvíli dostaneme pokyn z kokpitu „posádko, připravte se na start“, a to vstávat rozhodně nechceš. Navíc je to proti předpisům, na start a na přistání musí být všichni, včetně nás, připoutaní.
Konečně mě zaregistruje.
„Promiňte, moc se omlouvám,“ provinile se na mě podívá, zatímco pomáhá té holčičce přidržovat u pusy pytlík.
„Nemáte se za co omlouvat, jak je jí? Zvrací takhle dlouho?“
„Před chvílí to začalo a nemůže přestat.“
Nemůže přestat? Jak jako nemůže přestat? Jak dlouho vydrží člověk v kuse zvracet?
Musela být fakt nenápadná, nechápu, že si toho doteď nikdo nevšiml. Nemám tuhle kabinu na starosti, proto jsem ji ani nekontrolovala před přistáním. Dělal to ten, kdo má na starosti čtvrté dveře vlevo. Jogurt!
Zvednu palubní telefon.
„Jogurte, nevšiml sis té paní s malou holčičkou na 25B?“ ptám se hned, jakmile mi to zvedne.
„Nekontrolovaně tady zvrací a prý to nemůže zastavit. Informoval jsi o tom Mustafu nebo Jane?“
Mustafa je dneska náš supervizor v ekonomy a Jane je purserka dnešního letu.
„Vůbec nevím. Když jsem kontroloval kabinu, neviděl jsem nikoho zvracet,“ ubezpečí mě Jogurt. Úplně nevidím důvod, proč by mi měl lhát, případně ignorovat, že tady zvrací dítě.
„Jasný, nic se neděje. Já jim zavolám,“ položím sluchátko.
„Vydržte, dám vědět vedoucímu letu, ano?“ obrátím se na tu paní, která už očividně neví, jak své dceři pomoct. Od té doby, co telefonuju, ta malá ještě nepřestala zvracet.
„Mustafo, tady Veronika. Na 25B sedí paní s malou holčičkou. Ta malá už asi pět minut v kuse zvrací. Co budeme dělat?“
„Počkej,“ ozve se Mustafa, „zavolám to Jane.“
Bezva, to jsem jí mohla zavolat rovnou. Ale jela jsem podle seniority. Jako první by o tom měl vědět můj supervizor.
Za chvíli mi někdo volá zpátky.
„Veroniko, tady Jane. Mustafa mi volal ohledně té zvracející holčičky. Jak je na tom?“
„Vydrž chvíli,“ podívám se před sebe.
Pořád zvrací. Takže stav nezměněn.
„Asi jí není lépe, že?“ otočím se směrem k té paní, zatímco si dám sluchátko dál od ucha.
Ta jen zakroutí hlavou a vezme si do ruky další pytlík na zvracení.
„Líp jí není, vypadá tak na pět let, bojím se, aby to nebylo něco vážnějšího,“ oznámím s klidným hlasem Jane.
„Ano, jistě, volala jsem kapitánovi. Pokud pořád zvrací, budeme se vracet zpátky na letiště. Takhle nemůže letět. Nevíme, co to může být a nahoře si s tím poradíme jen těžko.“
„Rozumím. Půjdu jí to říct.“
„Ano, běž, za chvíli jsem tam,“ rozloučí se se mnou Jane.
Rozepnu si pás a zamířím k řadě dvacet pět.
Když si čapnu, abych s tou paní mohla mluvit z očí do očí, na zemi vidím dva skoro plné pytlíky. No, tak já se snad radši zase postavím, tohle bych nemusela rozdýchat.
V hlavě mi přeblikne vtipná scénka, kdy zvrací holčička, pak zvrací letuška a na základě toho zvrací další půlka kabiny, ta druhá půlka se dáví.
„Snědla něco špatného?“ ptám se.
„Měla jen hranolky. Nikdy jí takhle špatně nebylo,“ podívá se na mě ta paní s obavami v očích. Naprosto chápu, že o ni má strach.
„Budeme se muset vrátit, v tomhle stavu opravdu nemůže letět,“ ukážu směrem na tu malou chudinku, která je tak vyblitá z podoby, že ani neví, čí je.
Než mi ta paní stihne odpovědět, objeví se za mnou Jane.
„Dobrý den. Jsem Jane, vedoucí tohohle letu. Měl by se na ni podívat doktor. Tenhle let trvá skoro sedmnáct hodin. Kdyby se jí neudělalo lépe nebo se jí ještě přitížilo, nahoře máme jen omezené zdroje.“
„Letíme za manželem do Dubaje...,“ podívá se na nás ta paní prosebně.
„Je mi jasné, že potřebujete odletět, ale zdraví Vašeho dítěte je v tomhle případě na prvním místě. Nemůžu si dovolit ten risk vzít ji v tomhle stavu na palubu, to jistě chápete,“ snaží se jí to vysvětlit Jane.
Je fakt, že prostě jen zvrací. Ale jak můžeme vědět, že se to nezhorší, až budeme někde nad Indickým oceánem? Pak bychom museli divertovat, což znamená přistát na nejbližším možném letišti, které nám udělí povolení. A tam bychom si museli udělat další layover, protože by třeba nebylo legální, abychom letěli dalších deset hodin. V hlavě se mi promítají všechny tyhle atraktivní scénáře. Viděla bych destinaci, do které se třeba normálně nepodívám. Ale na úkor zdraví té holčičky? Ani náhodou!
Navíc o tomhle v tuhle chvíli fakt nerozhoduju já. Poslední slovo má kapitán. A ten po konzultaci s lékařem rozhodl. Ta holčička dneska neletí.
Za chvíli už slyšíme hlášení z kokpitu. Budeme se muset vrátit, máme na palubě zdravotní komplikace.
„Chcete vodu nebo něco?“ podívám se na tu paní, abych tady jen tak nestála.
Neslyšně kývne. Je vidět, že s takovým vývojem situace nepočítala.
„Tak nic, bando, asi zůstáváme na Zélandu,“ dělám si srandu ze zbytku posádky, hned jak dorazím do kuchyňky.
„Fakt?“ neskrývá své nadšení Jogurt.
„Ne, Jogurte, bohužel. Jen budeme muset vysadit tu tvoji zvracející holčičku.“
„Prosím Vás, haló, já mám strach!“
Ježiši, to snad není pravda.
„Ano, madam, co je Vám?“ vrátím se o řadu dopředu, když mě při druhém zabezpečování kabiny někdo tahá za rukáv u saka.
A to jsem si myslela, že to napodruhé vyjde.
„Asi mám panický záchvat. Mám strašný strach. Je s letadlem všechno v pořádku?“ zadívá se na mě ta starší paní s otázkou v očích.
Prosím?
„Samozřejmě, madam, uklidněte se. Jeden z pasažérů měl zdravotní komplikace, proto jsme ještě neodletěli, to je vše. O nic nejde, nebylo to nic vážného.“
„Mám jen takový divný pocit, víte? Jako že se něco děje. Nebo že se něco stane.“
Něco se stane?!